Klement Gottwald - padouch nebo hrdina?
Autor : Jiří Dolejš
110.
výročí narození Klementa Gottwalda by mělo být příležitostí jak tuto rozpornou
osobnost našich dějin zbavit mýtického nánosu. Na jedné straně z něj v bývalém
režimu udělali oficiální legendu velkolepého vítězství československého
proletariátu, na straně druhé se stal pro odpůrce minulého režimu symbolem jeho
zločinných praktik. Padouch nebo hrdina ?
Odpověď by neměla alibisticky znít tak i tak. Přes to, že nám chybí větší časový odstup, který umožňuje objektivněji hodnotit (viz např. strůjci jakobínského teroru po francouzské revoluci), vodítkem je zobecnění opřené o konkrétní historická fakta. Demytizovat naši nedávnou minulost včetně postavy Klementa Gottwalda je proto především úkolem pro historickou analýzu. Svou odpovědnost za stav historického vědomí národa ale mají jako spolutvůrci veřejného mínění i politici, včetně těch komunistických. Odbýt toto výročí stereotypem pietních či naopak hanlivých rituálů je rozhodně málo.
Pohled na
Klementa Gottwalda je neodmyslitelně spjat s pohledem na vývoj české
levice v 20. století. Už secese šmeralovské většiny od ČSSD v roce 1921
bylo výsledkem objektivních diferenciačních procesů po I. světové válce.
Příchod Klementa Gottwalda však souvisí až s dalším posunem čs. komunistů
od původních šmeralovských ideálů, které se lišily od elitářské strategie
ruských bolševiků. Gottwald totiž od roku 1928 pracoval v exekutivě
moskevské Kominterny a v zdejších podmínkách v podstatě absorboval určitý
mocenský kompromis se sílícím moskevským centralismem. Ten se po prohře německé
radikální levice a v souvislosti s mocenským stabilizováním
sovětského Ruska převzal roli hegemona hnutí. Rozpor mezi zkušeností dělnického
vůdce sbírající politické zkušenosti v podmínkách první republiky a
stalinistickými direktivami Gottwalda už provázel po celý život.
nenaplnila
svou úlohu nástroje poltické plurality a v době zavedení jednotných
kandidátek po roce 1948 se stala pouhým převodním mechanismem tzv. diktatury
proletariátu realizované mocenským monopolem KSČ (šlo spíše o diktaturu strany
a represivních složek státu).
Myslím, že za
vrchol osobní politické kariéry Klementa Gottwalda lze označit období spojené
s Košickým vládním programem. Mezi jeho devizy patřil rozhodný odpor vůči
fašismu a boj s mnichovským diktátem. Po krachu paktu Molotov –
Ribbentrop, během kterého vedení KSČ nesrozumitelně manévrovalo, Gottwald
vsadil zcela na úspěch osvoboditelské mise SSSR, který se zapojil do
protihitlerovské koalice. Kredit prosovětských komunistů posilovala i
statečnost domácího komunistického odboje. Příznivou poválečnou atmosféru pak
dotvářely radikální vize nového počátku, spojené s návrhy na znárodnění a
hlubokou pozemkovou reformu (uznávané i v jiných evropských zemích). Košický vládní
program byl pokus jak budovat stát Čechů a Slováků na lepším základě, než
kterým byla první republika. Těmto tendencím také odpovídal volební program
KSČ, se kterým zvítězila v demokratických volbách v roce 1946. A Klement
Gottwald se stal „prvním dělnickým premiérem“. Na této vlně ještě vytyčil VIII.
sjezdu KSČ lidem otevřenější československou cestu k socialismu. Ne
náhodou statě Gottwalda z období 1946-1947 v jeho pozdějších spisech
chybí.
V následujícím
období ale už začínají nabývat tragické rysy Gottwaldovi životní dráhy navrch.
Tehdy se v Československu rozhodovalo jak o geopolitickém začlenění země,
tak o tom, jak má proces založený košickým vládním programem pokračovat.
Ukazovalo se, že buď bude v zemi uniformní socialismus převzatý od sovětských
stalinistů a nebo žádný. Československá cesta byla opuštěna. I volnost KSČ
doznala omezení – v roce 1947 bylo založeno moskevské Informbyro, které
plnilo v podstatě úlohu Kominterny jako centrály. Velmocenské prsty SSSR
byli znát i v době ústavní krize – viz nabídka velvyslance V. Zorina. Tyto
změny ale lidé vnímali zprostředkovaně. I když preference KSČ od voleb 1946
začaly klesat, lze říci že na přelomu roku 1948 ještě stála většina národa na
straně Gottwaldem navrhovaného socialistického řešení a vnímala ho jako možnost
života vyšší sociální kvality.
Únorem 1948 se
Gottwaldovi splnil sen – definitivní převzetí moci a cesta k budování
vytouženého socialismu. Gottwald tehdy ještě využil poválečné prestiže KSČ a
obratně legalizoval převzetí moci. Přes mimoparlamentní nátlakové akce a
politické využití bezpečnostních struktur nelze mluvit o tzv. Vítězném únoru
jako o neústavním puči. Budovatelský étos řady lidí se však záhy začal mísit
s projevy revoluční tyranie, která zejména v 50. letech měla často rysy
státního terorismu, zakrývající neadekvátním pleonasmem lidově demokratický
režim. Tomu odpovídal i charakter voleb v květnu 1948.
V červnu
1948 následovala vynucená a v podstatě likvidační fůze se sociální
demokracii - s jejím fierlingerovským křídlem. Gottwald jistě vnímal posun od
ideálů socialismu, omezení modelu socialismu vnucovaného i se sovětskými
poradci. Ale nemohl a nejspíš ani nechtěl vynutit si na Moskvě změny. A tak
stále více popíral i sám sebe. Na konci svého života se z něj stal zlomený,
v alkoholu se utápějící člověk.
Vrcholem
tragedie bylo, když se začal zneužívat zákon na ochranu republiky
v zinscenovaných politických procesech. Vzhledem k naprosté absence
práva na spravedlivý soud lze doslova hovořit o justičních vraždách a tehdy už
prezident Gottwald byl pod rozsudky smrti podepsán. Šibenici tak v roce
1950 dostala Milada Horáková, do roku 1948 poslankyně za národně
socialistickou stranu, jejíž pohled na socialistickou cestu se pochopitelně od
sovětského vzoru lišil a svůj nesouhlas dávala jasně najevo. Na popraviště
v roce 1950 kráčel i levičácký intelektuál Záviš Kalandra, do roku
1936 členem KSČ (vedl v mládí Komunistickou studentskou frakci), ale vyloučený
za kritiku stalinských monsterprocesů v 30. letech v SSSR. Šlo o lidi
s levicovými názory, lidi kteří strávili II. světovou válku
v nacistických vězeních, aby nakonec skončili na komunistickém popravišti.
A rozjetá mašinérie požírala další a další oběti. V roce 1952 byl popraven
i bývalý generální tajemník KSČ a Gottwaldův rodinný přítel Rudolf Slánský
spolu s dalšími předními komunistickými funkcionáři.
Gottwald umírá
v roce 1953 bezprostředně po pohřbu J. V. Stalina, zřejmě mu
v letadle z Moskvy praskla pod tlakem výduť srdeční aorty. Zemřel tak
muž, který zavedl v Československu režim, jenž nabídl lidem celou řadu
sociálních jistot, dokázal provést razantní industrializaci a vyrovnat rozdíly
zaostalé východní části země. Ale také režim, který se zdiskreditoval tím, jak
se udržoval násilím, jak se vytrácely ideály spravedlnosti a svobody a nakonec
se vytratila i schopnost dynamického rozvoje. Okřídlené „bičem do ráje“ nemohlo
fungovat a také nefungovalo.
Gottwaldovi se
stal jeho mocenský kompromis se stalinismem osudným.
A v tom je možná hlavní poučení z jeho životního příběhu. Část radikální levice neustále odmítá pojem stalinismu jako nevědecký, jako ideový nástroj anikomunismu. Přitom právě ve stalinismu (ten se sám schovává za umělý konstrukt „marxismus-leninismus“ pocházející z doby Stalina), dochází k vývoji od vědeckosti k mýtu. Stalinismus byl zpracován jako lexikální heslo dokonce už v starém režimu a je jen na nás, zda tento pojem dokážeme bez zbytečných alergií aktuálněji vymezit. Bez systematické kritické reflexe myslím nebude objektivnějšího pohledu na minulost, ani na osobu Klementa Gottwalda. A po tímto břemenem bude trpět i nová perspektiva.
Autor je poslancem KSČM